Do roka a do dne… No a dokonce dříve.
Jsem zase v Jeruzalémě. Letos na celý měsíc jako správce modlitebního domu. Jako dárek od Hospodina je tu se mnou na celý čas Monika.
Měli jsme informace, že je tu bezpečno a ve skutečnosti je tu výrazně klidněji než loni. Částečně kvůli absenci turistů, staré město je tak trochu opuštěné a třeba k hrobu Ježíše v chrámu vzkříšení, kam se normálně stojí mnoha hodinové fronty, se dostanete bez fronty. Mnoho obchůdků ani neotvírá. Na druhé straně to jistě není jediný důvod většího klidu na židovské straně, stejně jako loni je totiž ramadán, takže je ve městě spoustu muslimů, ale nedějí se žádné excesy. Ve městě je nečekaný pokoj a klid. Jediný křivý pohled, který jsem zažil, jsem musel snést od Araba, když jsem se zeptal na kardamon do espressa (prý jen do arabské kávy).
Letos jsme tu po celou dobu v domě alespoň tři, ale první víkend (velikonoční) za námi dorazila výprava z Bílé hory a tak nás tu bylo najednou 7 bělohorských. Byl to víkend velmi výživný a nachodili jsme desítky kilometrů, ale Hospodin nám dával zažívat neuvěřitelné věci. Nevím jak jiné dny, ale teď budu psát hlavně o těchto zážitcích, a to i proto, že jsme navštěvovali a radovali se z míst, které dobře znám už z loňska.
Tentokrát jsme letěli v noci a přistáli jsme o půl čtvrté místního času. Takže jsem v době opuštění letiště prakticky více než 24 hodin nespal. Přiletěli jsme z Vídně a čekali na Magdičku, která přiletěla z Prahy o pár desítek minut později. Cesta do Jeruzaléma byla jednoduchá, rychlá a ranní Jeruzalém působil stejně ospale jako já. Na rozdíl ode mě se ale už probouzel.
Vstoupit do domu modliteb bylo, jako se vrátit po víkendu domů, pro mě má jeho náruč své kouzlo.
Byla středa, což znamenalo, že v domě modlitby v Davidově městě (dále jen Garáž) budou dopolední modlitby. Rozhodli jsme se, že spánek počká. Přebral jsem dům a nechal si požehnat od předešlé správcové a vyrazili jsme.
Od prvního dne v Garáži si nás Bůh používal a přinášel zajímavé obrazy pro nás i skrze nás. Jako by jsme právě pro ty chvíle přijeli s Bílou horou na tento víkend. Každý z nás měl co přinést, o co se rozdělit, co přijmout.
Hned první den, kdy jsme byli ještě jen tři a byli jsme dost unavení, jsme byli součástí dění. Magda si v brzy po našem příchodu lehla na zem, ruce měla vzhůru a držela v nich globus nad praporem Abba Love… Nějaká američanka přikryla Magdu praporem s potiskem křídel s verši z žalmu 91. Jenže ten obraz, který byl jako takový “normální bělohorský”, byl čtený jako proroctví pro svět (Evropu), kam se má vylévat Boží láska přes českou republiku. Na konci chval nám všem třem byly umyty nohy vodou z potoka Gihon z Davidova města.
Ve čtvrtek jsme čekali na zbytek bělohorských, kteří se k nám přidali během ranních modliteb, ale unava je docela přemáhala a tak jsme se vydali s Monikou do nového města, kde jsme si zašli na nejlepší jídlo, které jsem tu loni našel – lilek v pitě zvany sabich. V novém městě je rozdíl v rušnosti o něco menší, ale obchodníci jsou vděčni za každý obchod. Dokonce nám děkovali, že jsme vůbec v dnešní době přijeli.
V pátek byl team již v plné síle a tak jsme po modlitební v našem domě vyrazili do Garáže. Sice jsem neměl domluvenou stráž, ale vedoucí a zakladatel John mi požádal, jestli bych chvíli nevedl chvály, že to tak vnímají. Je to tady vždy zajímavé vést chválu na místě, kde je většina lidí anglicky mluvících a já prakticky anglicky neumím. Ale právě při chvále to nějak jde. Během chvíle jsme zpívali o Boží slávě, o Krály slávy. Všichni v sále drželi zlatou látku, která postupně zakrývala globus, který nakonec skončil v látce, kterou jsme drželi a posílali si zemi z jedné strany na druhou. Později jsme mohli žehnat jedné dívce, která končila pobyt a byla tuším z Kyrgystánu nebo podobné středoasijské země. A tak střed Evropy žehnal středu Asie. Bylo to zase velmi silné. Protože byl velký pátek, bylo po chvále občerstvení a sdílení.
Večer jsme měli původně v plánu, že půjdeme na šabat k západní zdi, ale napsala nám Dorota Herok (polská tanečnice, která tanec vyučuje na školách uctívání), že večer 18-20 bude mít stráž v domě modliteb Succat Hallel (24/7) a to je samozřejmně výzva. Tak jsme si dali šabatovou večeři ve starém městě (u Ramziho (Šabatová večeře od Araba :-) ) už o půl páté a přes nově vybudovanou lávkou přes údolí Hinnom jsme se vydali do Succat Hallel. K tomu je dobré napsat dvě věci. Během tohoto víkendu jsme naběhali každý den přes deset kilometrů a lávka je moc krásná, ale vede odnikud nikam a spíš nám cestu prodloužila než zkrátila.
V Succot byl moc krásný čas z výhledem na Sion, chválu vedl Jakub (manžel Dorotky) a já byl chvíli v hluboké adoraci (usnul jsem).
Po čase chval jsme zašli přes město k Západní zdi (Zeď nářků) odkud byl ale zavřený průchod k Damašské bráně kvůli množství muslimů na modlitbách na chrámové hoře v průběhu Ramadánu. A tak jsme se kolem zahrady Getsemane vrátili pěšky (to fakt nedělám rád, vyjít večer kopec na Olivovou horu je pro mě fakt moc).
V sobotu nás čekala Tour de Shabbat. Helenka nám chtěla (a já taky) ukázat místa, kam ona chodí na shabbat, když je tady. Do města jsme vyrazili šerutem (větší dodávka používaná jako nelegální ale tolerovaný způsob dopravy), ale i přesto jsme ušli kolem 15 km. Od Damašské brány jsme se vydali do Velké synagogy, kde měli bohoslužbu ortodoxní židé. Seděli jsme zvlášť kluci a holky. Trefili jsme se časově moc pěkně, během půl hodiny, co jsme tam byli, jsme viděli vynášení svitků, rozbalování a čtení textů. Zajímavý zážitek to byl, ale jinak mě to úplně netrefilo. Další zastávka byla v místě zvaném Netyviah, je to také synagoga ale pro mesiánské židy. Navštívil jsme už 4 různé mesiánské společenství a tohle bylo jistě výrazně nejbližší klasické synagoze (aby to bylo pro klasické Židy přístupnější). Taky se četlo se svitků, ale hned na začátku byl otčenáš, postupovalo se podle klasické liturgické knížky. Seděli jsme bez rozdělení a na vztazích bylo vidět, že je to na jiné úrovni. Na konci byla Večeře páně a po skončení bylo společné jídlo a rozhovory. Byla tam krásná atmosféra.
No ale naše sobotní cesta ještě neskončila. To nejzajímavější nás ještě čekalo. Šli jsme do ortodoxní židovské čtvrti Mea Shearim k Židovi Mordochajovi. Je to človíček, který každý shabbat otevře svůj byt. Má větší obývak, do kterého prý vtěsná i 100 lidí. Nás tam bylo cca 70 ale i tak se tam nedalo skoro hnout. Po požehnání chleba se roznášelo (rozuměj podávalo nad našimi hlavami) jídlo. Bylo několik chodů, pití na stole, zmrzlinka… a do toho mohl každý říct nějaké vyučování (anglicky nebo hebrejsky). Mohl mluvit kdokoliv i ženy nebo my. Za nás mluvil Pavel a krásně mluvil o Bohu jako o Otci. Když se schylovalo ke konci, tak na nás zvhli stůl s nápoji (chtěli se dát do tance) a tak jsme už prchli domů.
Trochu jsme spěchali, protože nás čekal ještě jeden bod programu. Byla totiž bílá sobota a tu si Monika neuměla představit bez vigilie. Už jsme ji měli domluvenou a tak jsme na půl devátou šli kousek od domu do sídla Benediktinek. Opět nás Tatínek překvapil a nachystal nám úžasný zážitek. Začalo se v zahradě u ohně, pod námi byla Chrámová hora, nad námi hvězdy a milé sestry s knězem zapalovali Paškál. Po té jsme v průvodu došli do kaple, kde proběhla moc pěkná liturgie (francouzsko anglicky) a na jejím závěru jsme začali zpívat Haleluja a spolu s dvěmi benedictinkami z Afriky jsme začali tančit, a to poměrně divoce (a to nejen na místo, kde jsme byli). Ostatní sestry byly trošku vyvedené z míry, ale docela pěkně to přijali a pozvali nás na kakao a koláče. Pokud si teď říkáte, že jsme se dnes docela najedli, tak je to pravda, byl to velmi požehnaný den.
Neděle začala pro nás už za svítání. Protože v neděli byla oslava vzkříšení a tady byla bohoslužba v Zahradním hrobě už od 6.30 (v ČR 5.30 :-) ). Takže po vigilii bylo náročné vstávání, a pak doufání, že přijde nějaký autobus a nakonec úprk do Zahradního hrobu. Ale byl to úžasný čas, plný chvály a radosti ze vzkříšení. Moc jsme si to užili, i když jsme tam byli jen 4 a zbytek držel stráž v našem domě. Po cestě k ostatním do Getsemane jsme se podívali na chvíli do Holy Sepculture (městský hrob Ježíšův), a pak jsme se sešli v “divoké getsemane” (prostě stráň Olivové hory, kde to měl Ježíš rád a teď tam není žádná oficiální památka, jen je to v těch místech) chválit Hospodina v propojení s Bílou horou (na chvíli i přes videohovor). Byl to krásný čas. Ve 12 nás čekala garáž, kde jsme měli domluvenou stráž s bělohorským týmem. Zase jsme roztančili Garáž. Bělohorská služba tam byla velmi mocná.
Po stráži jsme vyrazili do nového města, kde se Helenka moc těšila na Sabich (pečený lilek) a tak jsme si všichni jeden dali, abychom nabrali sílu na nakupování olejíčků a šofaru. To bylo v celu náročné a to hlavně pro Pavla, protože foukal asi do 30ti šofarů :-). Nakonec jsme den zakončili na Bohoslužbě v King of King, kde je mesiánské společenství, které kvůli nám křesťanům má bohoslužbu v neděli a chvály vedl stejný tým jako ráno v Zahradním hrobě.
A pak už jen pomodlit, vyčůrat a spát :-).
A aby toho nebylo dost, přidám ještě pondělí, den kdy nás opustila část bělohorského týmu. Část jsme ještě byli spolu, a tak jsme mohli našemu výsadku požehnat. Pak jsme vydali ještě do Garáže, ne že by to bylo nutné, ale Helenka tam nechala mobil, což se později ukázalo jako boží plán a vedení. Protože se zase Hospodin “ukázal” :-). Ti co zůstávali, se vydali pěšky a zbytek jel autobusem. Do Garáže jsme dorazili všichni plus mínus ve stejný čas a když jsme tam došli, začal se číst žalm 24 (žalm, který je základním žalmem českého dobu modliteb). To už jsme zpozornil a čekali, co má Bůh připraveného. Byla tam skupinka irských žen, kterým jsme měli požehnat. Tak jsme je obestoupili a já prožil, že je třeba žehnat bělohorským smířením, protože jejich bolest z rozdělení byla a je ještě větší, než byla u nás. V jednu chvíli jsem vyzval Moniku, aby žehnala jako katolík a pak jsme se za ruce spojili s Monikou kolem nich. Po modlitbách jsem chtěl jedné z nich říct, že Monika jim žehnala jako katolička, ale moje angličtina způsobila, že ona žena šla k Monice pro další požehnání. Bylo z toho dlouhé minuty trvající obejmutí, kdy obě prožili stejný obraz bolesti. Kdy v Irsku hladovějící dostávali jídlo, až když přešli na katolickou víru. Byl to uzdravující čas. Irky nám později ještě žehnali ohněm pomocí praporu s ohnivým lvem, který dostali. Ten den tam rozdávala dary a proroctví Valerie. Na konci se modlila i za nás a žehnala nám a české republice žalmem 21 (Monika se modlí tento Žalm několik roků a poslední roky každý den. Ukázala nám prsten, na kterém nám ten žalm popsala. je na něm takové písmeno V posázené 12 kamínky, na kterém nám ukázala údolí a dvě hory. Poté nám prsten darovala. Holky (Monika a Magda) se po chvíli shodli a prsten si vzala Monika. A pak Valerie přišla a Magdi dala její vlastní prstena požehnání. Dnes jsem v Garáži měl čest vysloužit Večeři Páně.
Tyhle zápisky jsou spíš svědectví o Božím jednání, než cestovatelskými zážitky, ale místa po kterých chodíme jsem popisoval hojně loni a tenhle první víkend byl plný těhle milostí.
V příštích zápisech bude jistě i prostor pro zajímavosti z cestování, protože včera jsme navštívili třeba Magdalu. Krásný čas a posílám požehnání z Jeruzaléma.. z Olivové hory...
