Martin KUNESCH
jsme chválou Tvé slávy...

Ani to netrvalo moc dlouho a já jsem ve Svaté zemi znova. Po dojmech z lednové návštěvy jsem plný očekávání sbalil kufry a využil příležitosti. Budu teď více než 14 dní dělat správce v Československém modlitebním domě. Už před odjezdem jsem si řekl, že tentokrát nebudu psát každý den, protože očekávám, že zážitky nebudou tak silné jako při první návštěvě. Navíc jsem lehce konzervativní a tak budu spoustu zážitků opakovat nebo se vracet na oblíbená místa.
Na cestě před třemi dny jsem měl jen jeden zážitek, který stojí za zmínku. Jak jsem odjížděl, byl jsem v časovém presu a v Brně jsem byl až ve tři hodiny v noci a tak jsem výměnu peněz (prostě jsem měl hotovost v korunách a potřeboval jsem Eura) nechal na letiště ve Vídni. No hele, nezkoušejte to…. U nás máte kurz cca 24 Kč za Euro, ve Vídni byl kurz 1 Kč za 0,368 Eura (nevím přesně), takže odhad, jak to dopadne úplně nebyl. Dali mi účet, a když jsem to přepočítal, prohlédl a zjistil, že to byl kurz faaaaaaakt špatný a ještě si vzali další 3E za poplatek, ač měli všude nápisy Tax Free, bylo na účtu napsané, že jsem souhlasil. No někdy učení chybami docela bolí.
První den (celý den) po příjezdu nebylo pěkné počasí a půl dne hodně pršelo a tak jsem zůstal doma, což nepřineslo žádný zajímavý zážitek, až na rozhovor s česky mluvící paní - původem židovkou, která prožila dětství v ortodoxní židovské rodině. Měla trpělivost odpovídat na mé, asi často hloupé otázky a tak jsem mohl alespoň z dálky, nahlédnout do přemýšlení vyvoleného národa.
A tak začínáme pátkem. Hned jedna zajímavá informace, se kterou jsme se seznámili už po cestě sem, byla ta, že je ramadán. Úplně nevím, co to znamená a nevím, co všechno to ještě ovlivní. Co se ale nedalo přehlédnout, že mezi 18h a nevísekolika nejezdí autobusy na Olivovou horu a všude je více lidí.
Druhé potkání se s ramadánem bylo o trochu výraznější. V pátek jsem z okna viděl, jak se lidé shromažďují u mešity al-aksá, ale nějak jsem tomu nepřikládal význam. Když jsem vyrazil do města bylo lidí už od začátku víc, tedy spíš moc… Autobusy vůbec nemohli jet do města. Každá cesta do města byla zavřená. Po chvilce v Zahradním hrobě, kde to mám moc rád, jsem se vydal do města. Projít Damašskou branou se nedalo, musel jsem obejít celé město, abych se dostal ke Západní zdi (Zeď nářků). Nedalo se dostat od židovského starého města do arabského, všude byly hlídky vojáků. Nakonec jsem dorazil ke zdi a zjistil jsem, že jsem tam asi o 4 hodiny dříve, ale nedalo se moc nikam jít a tak jsem se modlil v synagoze, která je ve zdi a pozoroval místní věrné… Na prostranství před zdí bylo mnoho vojenských aut a stovky vojáků. Mám z místní police a vojáků, úplně jiný dojem než jinde na světě. Přijdou mi, i když mladí, tak velmi profesionální, připravení bránit pořádek a mám z nich pocit bezpečí. 
Začátku Šabatu jsem se lehce prokřehlý dočkal, ale bylo to lehké zklamání. V lednu to byl velmi silný zážitek, ale teď, asi díky omezením, bylo u zdi výrazně méně lidí (20% max). A tak tam nebyla ta síla co v lednu. Jak mi chyběla síla u zdi, tak jsem si ji užil později. Až do noci se nedalo projít od zdi do arabské části. Vojáci se snažili oddělit oba slavící národy. Mě se nějak podařilo cestičkami projít do mého oblíbeného krámku v arabské čtvrti a pak jsem si to namířil k Damašské bráně. Kousíček před bránou jsem ale narazil na nekonečný zástup arabů přes celou cestu, který vedl od chrámové hory (od mešity al-aksa) k Damašské bráně. Cesta se zastavila. Nedalo se dlouhé minuty udělat ani krok a já byl široko daleko jediný nearab. Občas zazněly výkřiky oslavující alláha, ale jinak to po celou hodinu, než jsem ušel asi 50metrů, bylo v pohodě a nikdo se na mě ani křivě nepodíval. 
Žádné oficiální autobusy nejeli a tak jsem vyzkoušel poprvé pololegální „šeruty“. Ten řidič s velkou dodávkou plnou lidí jel stylem, že u nás by podle mě jezdil první ligu v rallye. Jezdil v protisměru kolem ostrůvků, stačil se vracet do svého pruhu asi dva a půl milimetru před protijedoucím autobusem, bylo to úžasné, takže silných zážitků bylo dostatek.
Dnes jsem vyrazil na bohoslužbu mesiánských židů v Christ Church. Včera jsem si tam přečetl, že je od půl desáté a já stejně přijel pozdě. Takže jsem se docela zaradoval, když jsem zjistil, že začátek je o hodinu později. Bylo to mocné. Jeden z bratrů Bergerových kázal opět, jako když mluví Bible. Já to měl v překladu do ruštiny, pěkné chvály v hebrejštině… Tak ani tolik nevadilo, že bohoslužba trvala 3 hodinky. Je to milé místo, mají i krásnou zahradu, kde jsem vyfotil spoustu květů a ovoce na stromech :-)