Martin KUNESCH
jsme chválou Tvé slávy...

Den dvanáctý je zároveň den odjezdu a tudíž i poslední den mého deníku. Protože jsem se mezitím již vrátil do ČR a měl spoustu  povinností, chval a milých setkání, tak píšu trošku ze zpožděním. 
Den jedenáctý končil a den dvanáctý začínal bděním Getsemane. Musel jsem si ale vybrat, jestli půjdu ven a pak asi nebudu ráno na stráži se všemi milými spoluhosty a nebo budu mít stráž v modlitební místnosti na vrcholu Olivové hory. Včera byl náročný den, plný služby a chvály a tak jsem se rozhodl zůstat "doma". A ráno jsem byl připravený na společné modlitby. Ten den jsme odjížděli dva a tak na konci modliteb nám ti co zůstávali, požehnali. Bylo to takové to voňavé, když někoho znáte pár dní, ale při loučení víte, jak vám budou ti milovaní Boží chybět. 
Celá skupina odešla na výlet a my měli před odjezdem na letiště ještě pár hodin. Musel jsem si sbalit můj mini batůžek a dát do něho dárečky a kuličky soli z mrtvého moře (odnesly to tepláky, která zůstaly v Izraeli). Naštěstí stále ještě byla trocha času, a tak jsem si řekl, že půjdu ještě jednou na jedno vzácné a ne moc vzdálené místo, které jsem si chtěl ještě připomenout. Při první návštěvě v Dominus Flevit (Pán zaplakal (pláč nad Jeruzalémem)) mi tohle místo zaujalo a pláč Páně nad Jeruzalémem ke mě mluvil úplně jinak než při čtení doma. Tam prostě vidíte ten výhled, kde místo chrámu stojí mešity a vy tušíte, že Ježíš to při té modlitbě viděl. Jenže Martin míní a Pán Bůh mění a Dominus Flevit měl pauzu, takže přišlo rozhodnutí, že Basilica Getsemane není tak daleko (jen ještě hodně z kopce a pak hooooodně do kopce), a že půjdu tam. 
Za těch pár dní tu květy ještě víc rozkvetly a i zahrada Getsemane kvetla, byl tam i jeden zájezd, ale uvnitř basiliky byli jen tři lidé. Hned mi napadlo, že bych si tam mohl zazpívat, kdyby odešli. Jenže při jejich odchodu další přicházeli a pak znovu. Řekl jsem tedy Tatínkovi, že jsem to asi pochopil špatně, ale kdyby chtěl, abych si tam zazpíval, tak ať jsme tam sami. V tu chvíli se všichni sebrali a odešli a já měl basiliku minimálně deset minut jen pro sebe. Zpíval jsem "Tvoje moc kéž se uvolní a užíval jsi to místo, kde to měl Ježíš moc rád. Mimochodem hned po návratu do Čech, při prvních chvalách, jedné sestřičce z týmu přišlo, že máme začínat právě touto písní. Takže byla poslední v Izraeli a první v Čechách.
Už jen jeden zážitek napíšu, i když bych asi mohl psát i o drobných nesnázích cestě. Na letišti jsem zažil zajímavou, ale pro místní úplně normální věc. Letištní hala je velký kruhový prostor s kouzelným vodopádem uprostřed. Vedle nás seděl pán s takovým výrostkem 12-15let, který stále vyrážel na průzkum toho místního světa, ale co chvílu se vrátil, aby otci řekl své zážitky a už zdálky vždy volal abba, abba (místí výraz pro tátu)...  Jsem rád, že i to mé objevování Ježíšova světa, mohlo končit voláním ABBA, ABBA.
Tento den začal ráno na modlitební výzvou Helenky, abychom si vybrali jméno Hospodina na tento den. Já hned řekl: El Simchath Gili (Bůh jásavé radosti) a vzápětí mi došlo, že je to den loučení, a že jsem to asi špatně viděl. Ale víš co? Ani ne, dnešek i těch dalších jedenáct dní mi naplnilo radostí a bylo to úplně BOŽÍ...
P.S: nezapomeňte, že tento deník je součást webu a přes menu (na telefonu čárky v pravém horním rohu) se můžete dostat na minulé dny deníku, ale i do oddílu o chvalách a mém vaření.