Martin KUNESCH
jsme chválou Tvé slávy...

Sobota byla poznamenaná dalšími překvapeními různých svátků. Měli jsme informaci, že v Christ Church v sobotu není setkání mesiánských Židů, a tak jsem se vydali do města na procházku, která měla začít u Jafské brány. Chtěl jsem Sáře ukázat zahradu v Christ Church, kde jsem viděl obrovské citrony, pomela a nebo třeba jarní mandle přímo na stromech. Když jsme přišli na místo, zjistili jsme, že přeci jen bohoslužba je. Byla tam spousta lidí, už neměli aní překládací krabičky (normálně překládají do ruštiny a angličtiny). Velikonoční bohoslužba mesiánských byla dost zážitek i bez překladu, v jednu chvíli přišel Duch a celé shromáždění zpívalo několik minut v jazycích. 
Po shromáždění jsme vyrazili se Sárou do města, pro ni to bylo poprvé. Chtěl jsem ji vzít ke svému oblíbenému „falafelistovi“ Ramzimu. Chodím k němu jíst několikrát za týden a se Sárou máme stejnou slabost pro gastronomii. Zároveň mohla objevovat kouzlo arabských obchodníků. Pamatuju si, když jsem ty divoké uličky procházel poprvé. Dokonce jsem našel cestičku na střechy nad bazarem, kterou jsem v lednu náhodou našel při bloudění. Byl to spíš odpočinkový den po velmi náročném pátku…
V neděli jsme se rozhodli, protože skončil Shabat, navštívit Machane Jehuda (židovské tržiště). Chtěl jsem Sárce dát ochutnat už legendární pečený lilek v pitě. Po cestě jsem se chtěl stavit v Garáži, ale než jsme vyšli, vzpomněl jsem si (no vzpomněl ani z Olivové hory to nešlo přeslechnout), že je největší židovská akce u Zdi nářků. Celé dopoledne probíhalo požehnání nejvyšších kněží Izraele (kohanin). Prostranství před zdí bylo úplně plné, z balkonu znělo požehnání a kolem stojící Židé přijímali každé slovo s otevřeným srdcem, byla to svatá chvíle. 
Když zazněla píseň nekontrolovatelně mi vyhrkly slzy, ne smutku, ani radosti, možná spíš dojetí.
Po skončení požehnáni jsme se vydali do nového města na trh a pak do King of Kings na shromáždění. Ve městě mě překvapila další věc. I když ten den byly obchody otevřené, tak v rámci 7 dní Pesach se nesmí prodávat některé potraviny (musí být pesach košer). Takže všechny streetfoodové stánky měly zavřeno (včetně pečeného lilku) a v obchodech s potravinami jsou celé regály obalené balícím papírem, aby bylo jasné, co se koupit dá a co ne. Nakonec jsme si našli nějaké pesach koser jídlo a jako zákusek jsem vyzkoušeli karambolu (starfruit). Už jsme jednou, asi před 10 lety, karambolu ochutnali a byla to hrůza. Dali jsme ji tedy druhou šanci a minimálně v Izraeli je to moc dobré ovoce. Polovina zavřeného tržišt nám trochu udělala čáru přes rozpočet a my měli naráz spoustu času než půjdeme do King of King. Po shromáždění Sárka říkala, že u mesiánských se jí líbilo víc :-). 
Cestu domů jsme si zpestřili procházkou v okolí Jaffa Center, kde místní umělci v různých odvětvích vystupují přímo na ulici. Byl to zajímavý zážitek, byl krásný letní večer, miluju takové večery... my ani netušili, že teplým dnům je na nějakou dobu končí.
Začalo se horšit počasí, trochu se ochladilo a začaly přeháňky. V pondělí jsem měl další stráž v Garáži, opět většinu času v angličtině. Dokonce jsem spolu se Sárou přeložili jednu chválu, kterou teď často zpívám a moc jsem toužil ji tam zazpívat. Dokonce mi Sárka pomohla s vyznáním tomu místu a milým lidem, když jsem končil. Na chvíli jsme zaskočili do Davidova města, ale už tam nás zastihl déšť. V pondělí to bylo chvílemi tancování mezi kapkami deště.
Zkusili jsme znova Machane Jehuda a jeho okolí. Jak píšu deník zpětně, tak to vypadá, že všechno vím a všechno znám, ale my vlastně na některé důsledky všech svátků docházeli až postupně a někdy spíš pozdě. Takže jsme v reálu, teprve tento den pochopili, že se v židovské čtvrti prostě normálně najíst nedá a tak jsme se vrátili do arabské a u Ramziho jsme vyzkoušeli něco nového. Tentokrát jsme si dali falafel na talíř s humusem a jednu pitu se „švermou“ (uvozovky někdy používám, když nevím, jak se slovo píše). Byla to zase dobrota.
Posilněni dobrým jídle jsme pak navštívili městský Ježíšův hrob. Docela jsme tam prolezli co se dalo, protože se blížil večer, ale do hrobu samotného jsem se opět nedostal. To je asi jen na celodenní výlet do fronty. 
Po cestě domů nás zastihl déšť a tak hledání šerutu bylo o dost složitější a asi hodinu jsme různě postávali a čekali na zázrak. Domů jsme se nakonec dostali a vymysleli si na další den plán jak ujet dešti, ale o tom zase příště :-)
Videa k článku