Martin KUNESCH
jsme chválou Tvé slávy...

Úterý – celou noc déšť bubnoval na parapety oken a ráno to nebylo o moc lepší. Bylo jisté, že chceme tomu dešti ujet. Chtěli jsme se se Sárou vydat ještě jedou k mrtvému moři a Lenka se k nám přidala. Měli jsem naději, že tam snad pršet nebude (tak když je něco v poušti, tak toho deště tam snad moc nebude). Největší problém bylo, jak se dostat suchou nohou na autobusové nádraží. Bylo třeba dojít na autobus, pak na tramvaj a z ní pak na Jerusalem Central Bus Station je to už jen pár kroků…
Kupodivu (zas tak jsem se nedivil) cesta na autobus u nás na Olivové hoře byla bez deště a jedinou sprchu jsme dostali od deštníků jihoamerických návštěvníků Pater Noster (kostel, kde jsou na zdech napsány „Otčenáše“ v mnoha jazycích). Další část cesty mezi autobusem a tramvají byla malinko horší, ale ta vyhlídka dne u moře, nás hnala dopředu.
Autobus do pouště jsme našli rychle, protože jsem měl moc dobrou nápovědu a něco jsem si pamatoval z ledna. Takže nástupiště 4 autobusy 486 a 444 (lepší je 486, který jede jen o jednu stanici dál než do Ein Bokek). Ein Bokek byl cíl dnešního výletu z několika důvodů. Oproti Kalia Beach, kdy jsme byli v pátek, je pláž zdarma (tam vstupné 18NIS), voda je průzračná, na pláži je písek, po cestě vidíte Ein Gedi a pevnost Masadu a je to mnohem jižněji, takže pravděpodobnost lepšího počasí byla rozhodující.
Opravdu se počasí během cesty velmi zlepšovalo, ale nakonec nebylo v Ein Bokek úplně jasno a první hodinu jsme se obávali, že déšť přijde i tam, ale Hospodin je dobrý, a tak jsme si užili krásný den koupání. Nějak jsme si to moře oblíbil, jak nemusíte dělat nic a přitom si hodiny „plavete“, někteří muži si berou do vody i noviny na čtení (nebo jako plachtu na vítr nevím). 
Ten den jsme několikrát se Sárou probírali žalm 21 (pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc), protože jsem od ní chtěl něco vyfotit. Vlastně to byl žalm propojující více dní, zpíval jsem ho jako požehnání několikrát, ale když ty hory vidíte osobně, bible mluví zase o trochu víc.
Po příjemně stráveném čase jsme se vydali na autobus zpět, sedli si na zastávku a čekali. Za chvíli se u nás zastavilo taxi, to se stává stále a bývá to velmi otravné. Řidič nám řekl, že autobus už dnes nepojede a i to se stává, takže jsme byli v klidu, však nebyl Shabat ale středa. Taxík tam chvíli stál a pak odjel a já přemýšlel. CO KDYŽ FAKT NEPOJEDE. Bylo po šesté hodině a tma byla už za rohem. Trochu jsme znejistěli a ještě trochu víc, když nás napadlo, že je poslední den Pesachu, a že to třeba něco znamená. Zastavil jsem projíždějící vojenskou hlídku a zeptal se jich (samozřejmě se velkou pomocí Sáry, která mluví skvěle anglicky). No jasně je velký svátek. První autobus pojede až druhý den večer. 
Byli jsme na lehko, pár šekelů v kapse a v batohu mokré plavky a ručníky (Lenka měla i bundu). Na přespání na pláži to fakt nebylo. A už byl u nás znovu stejný taxík a já musel zahodit všechnu hrdost, se kterou jsem ho poslal před chvílí pryč a šel jsem se zeptat, jak to vidí. Řekl, že nás doveze do Jeruzaléma za 1200 NIS (7200Kč), což trošku překračovalo moje představy 150 NIS, které jsem mu ani neřekl a poslal ho pryč znova. Místní taxikáři se ale nevzdávají tak lehko a tak kolem nás kroužil dál, asi tušil, že mnoho jiných řešení prostě nemáme. Dostali jsme se asi až na 500 NIS, ale i to pro nás bylo moc. Rozhodli jsme se jít stopovat, ve třech, do pouště, max půlhodiny před setměním. Lenka byla velmi klidná a vyhlašovala, že nás Bůh zachrání. Já hrál klidného, protože Sára byla velmi neklidná. Šli jsme až za resort, až za kruhový objezd, kde těch pár aut, co vyjelo směrem k nám, opravdu jelo naším směrem. Stáli jsme před krásnou panoramou Izraelských hor a doufali v zázrak. Zastavilo auto, kde byli tři Arabové (30-40let) a nabízeli dvě místa, já si jen představoval, co by se stalo, kdybych tam holky posadil. 
Za chvilku si Sárka sedla na svodidla a koukla směrem k horám a pronesla větu: „tak jsem zvědavá na tu pomoc z hor, která přijde“, všichni jsme se zasmáli dobrému vtipu. Po pár minutách projel kruháčem starý Getz jen z řidičem, ale jel po silnici na protější horu, kde byla asi po 300m benzínka. Asi byl tankovat a teď sjížděl z hory dolů, na kruháč a k nám. Zastavil. Byl v něm starší Arab, Sára se ho zeptala na pomoc a na cestu do Jeruzaléma. Pán přikývl a jednoduchou angličtinou nás pozval na cestu. Já se ještě zeptal, kolik že nás to bude stát, že prý nic. V autě nám říkal, že každý den vstává ve 3 hodiny a jezdí hodinu a půl (119km) do práce a pak večer zpět, minulý týden (na začátek Pesach) podobně zachraňoval jakési Rakušany, má tři děti a pět vnoučat. Prostě milý pán. Sára tomu nemohla uvěřit ještě druhý den, protože ta návaznost na její „prosbu“ a tímto řešením, které opravdu přijelo z hory, se nedala přehlédnout. Já byl ještě nervózní a říkal jsem si, kam nás asi pán zaveze (třeba do nějaké garáže, kde budou jeho kumpáni čekat a oberou nás). Ale byl to vážně zázrak. A aby toho nebylo dost, tak nás odvezl až přímo k našemu domu. Měl jsem připraveno 50NIS, abych mu alespoň trošku požehnal, ale když jsem viděl jeho obličej při loučení věděl jsem, že to nemám dělat.
Tak byl ten krásný den zakončený snad nejsilnějším zážitkem z celé cesty. A věřím, že dlouho zůstane zapsaný v našich srdcích.

Ve středu většinu dne propršelo a tak jsme jen ráno zašli do Garáže a po cestě prošli baziliku Getsemane a přilehlou zahradu s olivovníky, které prý pamatují Ježíšovu dobu. V Garáži bylo asi 50 lidí většinou z jedné korejské skupiny, skoro se tam nedalo hnout. Hodinku jsme společně s nimi chválili a nakonec se rozloučili s milou vedoucí Chris i celou Garáží. Poté jsme šli se Sárou nakoupit dárky na arabský bazar a dali jsme si jídlo u Remziho, který se s námi mile rozloučil, když jsem mu řekl, že už odjíždíme. 
Tím, že v místní kultuře začíná a končí den západem slunce, byl stále „konec Pesachu“, takže se nedalo nikam odjet a tak jsme po brzkém návratu domů trochu více odpočívali.